Květen 2008

Menší/větší kritika charakterů

10. května 2008 v 9:56 Psaníčka
Pro drahoušky, kteří rádi počtou i dlouhé vylívání mých emocí a dojmů z anime, se tu dneskabudu snažit splácat dohromady, jakým způsobem teď vnímám anime postavy. Původně už sepsaný jeden článek mám, ale ten je 2 roky starý, i když by tento teď skvěle doplnil, ale nevadí... Jak ale začít, abych se dokopala přímo k jádru věci?
Člověka určitě může zaujmout krásná grafika v anime - ať už jde o shoujo nebo hentai - , taky úža hudba nebo prostě naše perfektní japonština. Pochybuju ale, že by to bez řádně vypracovaného děje a pestrých charakterů ustál do konce. A já jsem dobrým příkladem tohoto prvního otakovského vývinu. První grafika, pak jazyk, dále hudba a nakonec charaktery, na kterých dneska vlastně stavím vybírání anime (můžu tedy říct, že jsem přelétavka a pokud mi hl. hrdinové extrémně lezou na nervy, můžu jim po dvou dílech říct "sayounara", pokud už mě nic jiného nezujme). Rozhodně bychom tedy nevydrželi koukat na anime s nááádhernou kresbou, ale s postavami "Bú" a "Hú" a dějem klišé klíšé klišé, to je jasné.
No a proč vůbec takový článek, když to každý ví a je mu to jasné, že? Když já ale hrooozně ráda toto téma řeším=D. A navíc mám takový dojem, že v poslední době je doslova hit styl "moe" a přesládlé hrdinky přidělené do páru s "božskými" bishouneny, kterým zapomněli přikreslit jakous takous osobnost. Čím to? Možná je tak jednodušší vymýšlet děj, protože anime s figurkama bez charakterů je spoustu a snadno se s nimi ovládá děj. Prostě mají jednoduché myšlení a lehce se přizpůsobují situacím. Však řekněte, kolikrát jste v anime viděli situaci, kdy se miloučká hl. hrdinka vyzná cool hl. hrdinovi, který co se na ni podíval, tak celá rudá a vyklepaná vykřikne, že ho miluje a dřív než stačí chlapeček odpovědět, práší se jí za patama. Z toho mi vždycky div nevypadaj všechny vlasy. Postavy ztrácí na kvalitě a určitě se nestalo jen jednou ani dvakrát, že jsem ve dvou úplně odlišných anime od odlišných autorů našla skoro identická dvojčata. No ale mě se to řekne, takhle kritizovat, když nejsem žádný tvůrce anime. Jenže já myslím, že právě v tom spočívá to umění, ne? Každého "nováčka" v anime může první okouzlit ten první dojem, ale postupně mu určitě dojde, že hledat anime s výstavní grafikou je úplný nesmysl. Vím to sama ze své vlastní zkušenosti=). Za povrchnost se taky platí. Ale na druhou stranu, proč nezkoušet a nezjišťovat sám, že?
Chci říct, anime mě naučilo mít v oblibě i "záporáky", protože do té doby jsem byla jó vždycky na straně kladných postaviček. Není třeba dál rozvádět, maj mnohdy více rysů kladných hrdinů, protože klaďasové jsou představení ve formě přesládlé schizofrenické dívky, která si neumí sama zavázat tkaničky, ale kterou vždycky všichni musí úplně zbožňovat, protože je tááák kawaii. A nakonec? Ano, se svou obrovskou láskou v duši a své vnitřní síle (nezlobte se, ale takový výplod nemůže mít vnitřní sílu jinou než rovnou nule) zachrání svět nebo okouzlí další tři hl. hrdiny, aby ji milovali. Takže kdo by se radši nepřiklonil k záporákům, že? Určitě mi nevadí, že mají hlavní hrdinové pravdu ve svém tvzení o spasení světa láskou v srdci, ale co to takhle trošku originálněji pojmout?
A taky mi ve vzduchu visí obrovský otazník. Co se prosím stalo se shoujo a čistě jen shoujo žánrem? Haremovky (jejich postavy kritizovat nemůžu, protože jsou prý přesně stanovené podle určitých kritérií) zamořují anime databáze, rádoby komedie a spasitelská mecha taky, což neva, ale jaksi postrádám originalitu? Znám kolem 5-6 opravdu povedených shoujo a možná jsou to i jediné od roku 1980. Kdybych řekla sedm, už by jich bylo asi moc. Tento žánr se prostě už moc nevytváří. S dobrou známou z fóra "anime-výměna" Kkaitou jsme se shodly, že autoři se asi bojí klišé. Což je přece nesmysl. Láska přece nikdy nemůže být klišé ne? Vždyť se na nich dá vymyslet tolik zajímavých, legračních a poutavých příběhů. Zářným příkladem, opět Lovely Complex. Jistě 60× znáte situaci, kdy se maloučká dívka bezmocně natahuje pro knížku, která je bohužel moc vysoko a najednou se objeví kluk, do kterého je už dlouho zamilovaná a galantně jí knihu podá. Ona se začervená a láska jak trám je na světě. Ale co takhle, že se pro knihu natahuje malý kluk a velká holka přijde na pomoc? Kluk ji seřve, nazve Amazonkou a láska je na světě? Takže jsem ráda, že za 5 měsíců vyšlo byť jedno jediné shoujo a jen shoujo, a sice Itazara Na Kiss. To, že za 5 měsíců vyšlo asi 10 harémovek nebudu radši rozvádět. Jen tu vidíme, co je těžší vymýšlet a zpracovat a co je pak kvalitnější, že? A anime pro děti? Vždyť to je taky docela důležité. Přece se nemůžou dívat na samá ecchi pantsu.
Abych to nějak uzavřela. Jsem přesycená jednotvárnými postavami, buď přesládlých, dokonalých nebo nešikovných (to, že jsou nešikovné a sladké přitom vždycky znamená, že touhle "špatnou vlastností, chtějí 5× podtrhnout jejich dokonalost) uřvaných nanynek, které z psích čumáku vždy udělaj člověka, který už umí milovat lidi a svět, ale hlavně hlavní hrdinku, která jim otevřela oči. Už mám nad hlavu chladných bišoninů bez duše (a to opravdu nemluvím jen o Vampire Knight, ze kterého se mi po dvou dílech udělalo zle). A taky mám plné zuby příběhů, jejichž hlavní náplní jsou prsa, zadek, podprsenka a kalhotky. Vím, že tímto článekem neřeknu všechno, co si myslím a že se mnou spoustu lidí souhlasit nebude. S tím počítám, ale měla jsem nutkání se k tomuto tématu vyjádřit. Anime miluju, ale nemůžu jenom furt pět ódy, nic a nikdo není dokonalý, takže sem tam nějaká ta kritika bude muset padnout=). Díky za pozornost.